Já již nemedituji, já rozjímám. Strávil jsem několik let v meditaci v temné neosvětlené jeskyni, jen u doutnajícího ohně, se zavřenýma očima a s mantrou v srdci, ale to už mne přešlo. Nyní ani nezavírám oči, vůbec to nepotřebuji. Pouze hledím před sebe na oltář, pokud jsem doma v ášramu, nebo se dívám na přírodu a na skály, když jsem v jeskyni. Oči opravdu nezavírám. Ovšem nejraději při náboženském rozjímání hledím na fotografii svého duchovního mistra svámího Mahéšvaránandy. Zároveň se v mém vědomí objevují pokyny a informace, jak si mám počínat na své duchovní cestě i v každodenním praktickém životě. Jsem přitom zcela uspokojen ve své žízni po vyšším poznání. Klidně se toto rozjímání může týkat například mé zamilované speleologie, neznámých jeskyní, o čemž píši dokonce vlastní odborné publikace a články. Ale na podzemí se nyní již jako mnich nesoustředím. Chci tím jen říct, že můj vnitřní učitel a mistr ví opravdu cokoli a dovede mi to během rozjímání velice moudrým, ba humorným způsobem objasnit. Nepotřebuji ovládat všelijaké meditační techniky, jimiž se hemží svět. Po své třicetileté meditační praxi si myslím, že opravdu stačí naslouchat hlasu ticha v pozadí myšlenek, nejlépe při úplné samotě v poustevně, v uzavřeném pokoji ášramu, případně ve světském příbytku. Přitom si snažím opakovat svou mantru, ale do toho se již musím nutit, takže většinou jen naslouchám v tichu bez mantry svému vyššímu já, tedy nadjá. To však nelze doporučit začátečníkům na duchovní cestě, neboť by z ní mohli snadno sejít, proto si mantru raději stále opakujte. Teprve později, jste-li pokročilejší, mohou přirozeně odpadnout některé duchovní berličky a vy jen sedíte v hlubokém usebrání, blízko osvícení. Tak to dělám nyní já. Jak vlastně s meditací začít? Když jsem se do ní pouštěl v roce 1995 ve své jeskyni v horách Slovenského ráje, nevěděl jsem jak se správně medituje, neboť mne toto umění nikdo neučil. Jen jsem intenzivně cítil , že musím s meditací na horách začít. Připadalo mi to romantické, jen sedět na útesu či v jeskyni a meditovat. Na všechno jsem si tedy přišel sám. Mě stačilo zpočátku jen hledět dlouze do plamenů ohně ve své jeskyni, nebo se dívat na skálu pod skalním převisem. K tomuto účelu jsem měl na skále pověšené havraní peříčko, které skotačilo v závanu teplého kouře z ohně. Jen jsem na ně hleděl, koncentroval jsem se na ně a na nic víc jsem nemyslel. Nebo jsem v noci seděl ve ztichlých horách zcela sám a hleděl na srpek měsíce či na úplněk. Také jsem naslouchal vzdálenému šumu potoka hluboko v údolí. Hleděl jsem na okolní les, někdy za mnou přilétly nebojácné sojky nebo přišli na výzvědy kamzíci a já jsem cítil, že patřím mezi ně. Rád jsem sedával na vápencovém útesu nad hlubokými propastmi. Tvrdím tedy, že vůbec není nutné být oficiálním mistrem meditačních technik. Na horách budete dosahovat samovolných meditačních vnorů a bude docházet k osvětlování vašich problémů, které v samotě svírají vaše srdce, anahátu, vaši duši. Mnohé důležité se s pomocí Božích na horách dozvíte, aniž by vám to kdokoli musel objasňovat či zvěstovat. Takže klidně zapomeňte na všelijaké učitele duchovní cesty, především ty zesvětštělé. Výjimkou je osvícený světec, skutečný mistr, jako například svámí Mahéšvaránanda, ale i ten vám bude často jen potvrzovat to, co sami ze své samoty budete v hloubi duše vnitřně vědět. Takový je můj mistr. Nikoho neláme ani neatakuje, jak to podle mé zkušenosti dělají někteří jiní duchovní vůdci. Učí to, co vnitřně rezonuje s vaším poznáním, neboť je to ve skutečnosti učení vesmírného mistra, který je všudypřítomný, vševědoucí a věčný. Není to tedy jeho vlastní učení. To musí člověk pochopit a realizovat. V tom je velikost mého osvíceného mistra Mahéšvaránandy. Utvrzuje vás, že si na své cestě k Bohu počínáte správně. Proto jsem se vůbec neobával odevzdat se mu a zasvětit jako mnich, svámí, sanjásin a sádhu. Jsem na to hrdý, že mě má třicetiletá meditace, především horská, přivedla k tomuto nejdůležitějšímu rozhodnutí mého života. Od sannjás díkši vlastně již nic zásadního nehledám, všechno důležité mám ve vnitřní i vnější harmonii a mnohaleté utrpení pramenící ze spojení se světskou realitou z velké části zmizelo jakoby už ztratilo svou dřívější moc. Považuji tudíž za důležité, abyste se v očích tohoto světa takzvaně „zbláznili“, jak učí evangelia a epištoly Nového zákona, tedy abyste se oblékli do oděvu nového člověka, v mém případě do roucha hinduistického svámího. Pokud se chcete opravdu osvobodit, neodkládejte toto své rozhodnutí na neurčito, do daleké a nevyzpytatelné budoucnosti. To znamená, že může být lepší se vůbec neoženit a nevydat se na tuto dlouhou cestu napříč životy. Musíme se Bohu zcela odevzdat jako mniši či poustevníci, jelikož jen tak se podle mé zkušenosti zbavujeme utrpení, které plyně ze spojení s pomíjivými světskými věcmi, včetně manželství, jakkoli i to může být pro někoho cesta k osvobození, jen delší a obtížnější. To všechno jsem vám dnes chtěl povědět o své meditaci na bázi rozjímání u nohou vesmírného mistra Átmána. Jen takového má smysl hledat, jemu se odevzdat, a to především ve svém vědomí. Proto choďte meditovat do hor, ale buďte tam opatrní. Hory jsou krásné a přívětivé, ale i tvrdé k těm, kdo do nich vstupují bez pokory. Mně hory daly první zkušenosti ticha, samoty a rozjímání. Proto na ně nedám dopustit.